ALBENGA—ARLES

Druhou polovinu srpna 2014 jsme zasvětili pouti ze severní Itálie do jižní Francie. Naše cesta vedla doslova z jednoho údolí do druhého, po horizontech Ligurie a prašných planinách Provence.

Celé výpravy se zúčastnilo osm pěších poutníků a dvě cyklistky. Všichni jsme se sešli v pondělí odpoledne na hlavním nádraží v Miláně. Oproti minulým vandrům byla národnostní rozmanitost udržena pouze první dva dny strávené v Miláně a Castelsepriu. Doprovázel nás tam italský doktorand dějin umění Franceso Lovino. Po zbytek dní naše interní konverzace probíhala v českém jazyce okořeněném Schallovou slovenštinou. I složení výpravy se tento rok značně obměnilo. K stálým účastníkům, panu vedoucímu Ivanovi Folettimu, Karolínce, Betty, Schallovi a Kristýnce, pro tentokrát přibilo i pět poutnických nováčků z Brna - Ondřej, Monika, Daniela, Sabina a Tereza.

Z Castelsepria, kde jsme strávili naši první noc venku a ráno obdivovali pomalu blednoucí nástěnné malby uvnitř kostela, vedla naše cesta vlakem do Pávie. Tam jsme navštívili Kryptu sv. Eusebia s unikátními langobardskými hlavicemi a středověkou baziliku San Michele Maggiore. Po večeři v portále baziliky jsme se vlakem dopravili do výchozího bodu naší pěší poutě, do Albengy. Jelikož jsme dorazili za tmy, bylo obtížné najít místo ke spaní. Nakonec jsme postavili hlídky a vyspali se na okraji pláže. Další den jsme po zhlédnutí zdejšího baptisteria vyrazili pěšky do vzdálených kopců. Od té doby jsme se toulali údolími a přecházeli horizonty Ligurie. Spalo se, kde se dalo, například na zahradě opuštěného domu, na prastarém hřbitově za apsidou kostela, v olivovém háji u velmi hodného francouzskoněmeckého páru, který nám tam poskytl útočiště, na vyhlídce pod přístřeškem poutního kostelíka nebo v parku. Jak již je vandrovní tradicí, jedli jsme pouze místní potraviny nebo co jsme našli po cestě. Někteří členové výpravy si vychutnávali především záplavy ostružin a fíků, které rostly kolem cest, jiní si radši nechávali volné místo na místní speciality v podobě čerstvého hroznového vína, fenyklu a rajčat nebo sýrů, uzenin, vybraných druhů tapenád a chleba.

Překonávání horských hřebenů bylo časově náročné, proto jsme téměř 140 km dělících italské město St. Romulo a francouzské Fréjus, překonali autostopem. Abychom se co nejrychleji dostali do cílové destinace, rozhodli se pan Vedoucí a Schallo daný úsek podstoupit na kole. Všichni jsme se na fréjuském náměstí shledali v pozdních večerních hodinách a po vydatné večeři hledali místo ke spaní. Vzhledem k tomu, že celé město bedlivě střežila místní policie, nebyl to snadný úkol. Nakonec jsme spočinuli na pláži za centrem. Jednalo by se o celkem klidnou noc nebýt stěhování veliké lodi, kterou nám zaparkovali několik metrů od hlavy, a traktoru upravujícího ve 3 hodiny ráno pláž. Téměř půl hodiny vrčel v naší bezprostřední blízkosti a prášil kolem sebe písek. Další den jsme v prádelně naplnili dvě pračky oblečením a podnikli prohlídku fréjuského baptisteria s dochovanými antickými hlavicemi, katedrály upravované v 19. století a přilehlého kláštera s malovaným středověkým stropem. Když jsme si před katedrálou rozdělovali vyprané prádlo a nad hlavou ukazovali jednotlivé svršky, kolemjdoucí ženy zastavovaly a se zájmem a nadějnými pohledy si prohlížely jednotlivé kusy. Měly pravděpodobně dojem, že jsme putovní prodejní blešák s oděvy. Když zjistily, že všechny kusy mají své majitele, kteří se jich nevzdají, odcupitaly pryč.

S překročením hranic se změnila nejen krajina, která se značně narovnala a ztratila vlhkost, ale i místní gastronomie a ceny potravin. V Provenci jsme si užívali všudypřítomnou levanduli, ostružiny a místní paštiky, sýry, víno, zeleninové pomazánky, jablkové pyré a jedlé kaštany. K snídani nesměly chybět čerstvé croissanty a pain au chocolat. Také podmínky ke spaní byly odlišné. Převážně jsme spali v polích, na vinicích mezi řádky vinné révy nebo na loukách. Avšak dostalo se nám i místního pohostinství. Za Aix-en-Provance jsme požádali místní o nocleh a oni nás nejen pozvali k přespání do své zahrady, ale i k vykoupání do jejich bazénu, na což vzpomínáme s neskonalou vděčností. Po horkém dni stráveném v centru města bylo plavání ve vlažné vodě opravdovou odměnou.

Ve Francii jsme dále navštívili opatství Thoronet, kde jsme si prohlédli celý komplex kláštera, a bylo nám zde umožněno i mytí v zahradě pod hadicí, což řadě z nás po několika parných dnech přišlo opravdu vhod. Do finálních destinací, kterými byly Aix-en-Provance a Arles, jsme byli z časových důvodů nuceni stopovat. V Aix jsme jako staří poutníci plně využili potenciál místní katedrály Saint-Sauveur. Tu jsme si nejen prohlédli, ale uvnitř našli i ochranu před deštěm. Když vysvitlo opět slunce, obsadili jsme prostor venku, hned vedle jejího průčelí, sušili si věci a oddávali se nefalšované siestě. Jen místní a kolemjdoucí měli strach, zda se nám něco nestalo a nepotřebujeme pomoc. Podobně tomu bylo i v Arles. Tam jsme se v centru náhodně shledali i s účastnicí minulé pouti, Sandrinou z Université de Lausanne.

Arles bylo úchvatné nejen svým velmi větrným klimatem, prastarým původem a pozdně antickými památkami, které jsme zhlédli i v Musée de l'Arles et de la Provence, ale i kostelem St. Trophin. Jeho unikátní portál bohatě zdobený vytesanými světci a biblickými výjevy, jsme obdivovali nejen při obědě, který se odehrával přímo pod ním, ale i celé odpoledne. Díky tomu, že jsme se zpozdili v přilehlém klášteře, poznali jsme míru obětavosti místních strážníků. Nechali jsme si totiž v katedrále všechna naše zavazadla, které nám pak její obsluha vynosila ven a objekt zavřela. Hromádku našich batohů přijela hlídat místní policie. Jakmile zjistili, že věci našli své majitele, rozloučili se a byli pryč.

V Arles naše putování definitivně skončilo. Rozjeli jsme se odtud postupně do několika směrů a poslední z nás opouštěli Arles až v úterý 2. září. Celá pouť byla výjimečná nejen svou plně novou trasou, cyklistickou „letkou“ tvořenou historicky poprvé dvěma koly, ale i bezúrazovostí všech účastníků. Také počasí nám opravdu přálo a drželo příjemné teploty stéměř nulovými přeháňkami, což bylo naše jediné štěstí, protože jsme neměli dostatek plachet. Nějakým nevysvětlitelným způsobem zůstala plachta k vytvoření přístřešku v Brně. Možná proto, že tušila, že ji nebude potřeba.