S příchodem zimních měsíců se početná skupina nejen z řad studentů Semináře dějin umění, ale také zahraničních univerzit, vypravila na týdenní studijní cestu napříč Gruzií a Arménií. Pro mnohé z nás to byla úplně první návštěva těchto zemí, a proto se naše exkurze už od začátku nesla v duchu očekávání a zvědavosti. Po našem příletu do gruzínského města Kutaisi, kde už na letišti každého obdařili lahvičkou červeného vína, jsme zamířili na hotel a neodpustili si ochutnávku tradičních gruzínských specialit.
První den nás hned zrána čekal klášter Gelati nedaleko Kutaisi, stojící v objetí okolní hornaté krajiny. Stavba kláštera započala na začátku dvanáctého století, za vlády krále Davida Stavitele, jehož místo odpočinku je i dodnes uctívané na půdě kláštera. Gelati bylo ve své době centrem vzdělanosti, kultury a produkce skla pro techniku smaltu a donedávna také domovem Chachulského triptychu. Nejprve jsme se šli podívat do chrámu svatého Jiří z pozdního třináctého staletí. Zde se v prostoru řešeném podle byzantské tradice nachází nástěnné malby úzce spojené s rodem Bagratiovců. V apsidě je vyobrazená Madona Nikopoia. Pokračovali jsme do chrámu Narození Panny Marie, který je dominantou celého kláštera. Přišli jsme zrovna v čase liturgie, proto jsme měli možnost vyslechnout si zpěv modliteb zdejších věřících a obdivovat apsidální mozaiku Nikopoiy, která se doslova vynořovala z oblaku kadidla. V nartexu se nachází nástěnné malby zajímavé pro nejstarší monumentální vyobrazení sedmi ekumenických koncilů, vždy s důrazem na postavu císaře, který kompozicím vévodí. David Stavitel, který během své vlády sám inicioval dva církevní koncily, tímto programem vyjadřoval nejen své politické ambice, ale zdůrazňoval také roli světských autorit v náboženských záležitostech.
Naším dalším cílem byl klášter svatého Jiří v Ubisi. Tato stavba skromné velikosti ukrývá uvnitř o to překvapivější poklad: nástěnné malby z třináctého století výjimečně vysoké kvality, srovnatelné s malbami v Konstantinopoli nebo na Balkáně. Velká část cyklu života sv. Jiří bohužel kvůli nadměrné vlhkosti a zanedbání péče postupně zaniká, což je fenomén, se kterým jsme se během naší exkurze nesetkali naposledy. Ke konci dne jsme dorazili do města Gori, rodiště Josifa V. Stalina, na jehož památník jsme se také jeli podívat a touto zvláštní epizodou gruzínské historie ukončili první den.
V pondělí jsme navštívili Mcchetu, někdejší hlavní město gruzínského království Kartli a topografickou analogii města Jeruzaléma. Naše kroky proto vedly na „Golgothu“ neboli ke chrámu Džvari, který jako by vyrůstal na úpatí kopce nad městem a připomínal kříž, který tu ve čtvrtém staletí měla vztyčit svatá Nino. Samotný chrám z přelomu šestého a sedmého století má centrální půdorys se čtyřmi konchami a monumentální kupolí. Prostor je řešený tak, aby byl zdůrazněn vyvýšený Kříž v centru stavby. Do oken bijící vítr zde přispěl ke zvláštní, podmanivé atmosféře. Na chvíli jsme si ještě vychutnali výhled na Mcchetu, její dvě řeky a katedrálu Sveticchoveli z doby krále Bagrata III., ke které jsme zamířili hned poté. Tahle monumentální, bohatě zdobená stavba připomíná zvenku i zevnitř palimpsest mnohých období. Na závěr návštěvy Mcchety jsme se venku na místních trzích zásobili na dlouhou cestu do Arménie.
Mrazivým úterním ránem započalo naše poznávaní zručnosti arménských stavitelů, po jejichž stopách jsme kráčeli po zbytek týdne. Katedrálu v Aruči (Aručavank) ze sedmého století původně doplňovala budova paláce, pohřební kaple a hřbitov. Protože se nám z nich nedochovalo téměř nic, snažili jsme si alespoň představit, jak mohl komplex vypadat v době svého největšího rozkvětu. Kvůli vysoké seizmické aktivitě se nedochovala ani mohutná kupole chrámu, to ovšem neubralo stavbě na její velkoleposti. Poprvé jsme se také setkali s nástěnnou malbou Traditia Legis, která dokládá rozšíření této tradičně římské ikonografie napříč celým Středomořím. Poté jsme zamířili k talinské katedrále, která je ve značně poškozeném stavu, ale přeci dominuje okolní rovinaté krajině a vytváří tak působivou scenérii. Za soumraku jsme pak dorazili do vesnice Mastara, kde se nachází chrám Surp Hovhannes (Jana Křtitele), zástupce zlaté éry arménské architektury a nejintaktněji dochovaná stavba ze sedmého století, jakou jsme měli možnost navštívit. Pod velkolepou kupolí se na fasádě nachází důležité dedikační nápisy. Uvnitř chrámu jsme na vlastní kůži pocítili efekt teplotní změny na návštěvníka, když jsme na malou chvíli mohli v útrobách kostela uniknout přituhujícímu mrazu.
Následující den jsme se pomyslně ocitli ve třináctém století, období působení bratrů Zakarianů na arménském území. Měli zásluhu na vzniku dvou významných klášterů stojících na dohled od sebe na okraji kaňonu řeky Kasagh. Hovhannavank a Saghmosavank se vyjímají jejich symbiózou s okolní krajinou a také jedinečnou atmosférou gavitů zdobených chačkary. Kromě precizního stavitelského řemesla jsme zde obdivovali také islámskou a arménskou tradici mísící se zejména v stropních dekoracích. Saghmosavank na nás zapůsobil neobvyklým architektonickým řešením prostoru zaklenutým mohutnou kupolí a jeho skriptoriem. Následovala návštěva horského kláštera Geghard, zčásti vytesaného do skalního masívu. V dekoraci zdejšího chrámu, datovaného rovněž obdobím bratrů Zakarianů, se zvenku i zevnitř opakují zvířecí a florální motivy připomínající věčný život. Zpěvem poutnické písně jsme otestovali fungováni akustiky „horního“ gavitu, což byl jeden z hezkých momentů dne. Po cestě z Geghardu jsme se ještě zastavili u nedalekého starověkého chrámu Garni. Den jsme zakončili večerní procházkou centrem Jerevanu.
Ve čtvrtek byla v plánu prohlídka Ečmiadzinu, sídla Arménské Apoštolské církve a duchovního centra Arménie. Nejprve jsme navštívili chrám sv. Ripsime, který byl postaven v sedmém století jako martyrium na místě odpočinku této mučednice původem z Říma. Půdorys s konchami blízce připomíná dispozice chrámu Džvari. Nedaleko se nachází chrám zasvěcen svaté Gajane, která se společně s Ripsime zasloužila o rozšíření křesťanství na území Arménie ve čtvrtém století. Jedná se o poměrně skromně zdobenou trojlodní baziliku zastřešenou kupolí, přičemž její hlavní část vytváří dojem centrálního prostoru. Poté jsme alespoň zvenku obdivovali Ečmiadzinskou katedrálu, která v té době procházela rekonstrukcí. Na její boční fasádě se ovšem nachází spoliované reliéfy s řeckým křížem a pravděpodobně scénou konverze svaté Tekly. Odpoledne se dost zhoršilo počasí, ale déšť ani vítr nás nedokázaly odradit od toho, abychom podrobně prozkoumali ruiny komplexu úchvatného Zvartnocu, částečně zbořené katedrály s centrálním půdorysem, která je zasvěcená nebeským bytostem. Na dochovaných hlavicích sloupů se v řeckých nápisech pojednává o dedikaci chrámu katolikosem Nersesem. Bohužel se nám kvůli mlze nepodařilo spatřit panorama s vrchem Ararat na horizontu, který svým tvarem nahrazuje chybějící kupoli katedrály.
V pátek jsme se pak přesunuli zpátky do Gruzie a šťastnou náhodou zbyl čas na návštěvu kláštera Haghpat na území prolínaní arménských a gruzínských kultur, který svou polohou připomíná ostrůvek v moři zelených lesů. Klášterní komplex, který byl v třináctém století domovem asi osmi set mnichů, se zachoval téměř v původním stavu. Nejen v nástěnné malbě s ikonografií Deesis v apsidě hlavního chrámu se misí gruzínská a arménská kulturní tradice z éry královny Tamary. Haghpat byl, alespoň pro mě, nezapomenutelným zážitkem. Jeho genius loci se v těchto řádcích nedá obsáhnout, každý si to jednoduše musí zažít sám. Až jsme po dlouhé cestě dorazili do Tbilisi, okusili jsme alespoň část zbylého kouzla jeho uliček a po skvělé večeři jsme zamířili na hotel.
Poslední den výletu byl věnován ještě krátké návštěvě chrámu Cromi, v kterém nás kromě vnějších dekorací se syrskými a arménskými prvky zaujala galerie se vstupem z nartexu. Původně byla apsida chrámu zdobena – podobně jako v Aručavanku – obrazem Krista předávajícího zákon svatému Petrovi. Mozaika se ovšem bohužel nedochovala. Poté už se naše skupina vydala na letiště v Kutaisi, kde se naše cesta chýlila ke konci.
Když se ohlédnu po dnech strávených cestováním a poznáváním těchto kultur, které byly pro mě doposud neznámé, cítím vděčnost za každé místo, které jsem mohla navštívit. Bezesporu nás tato zkušenost obohatila a také nám otevřela oči, abychom se naučili více si vážit i těch nejmenších částí nádherného vizuálního dědictví, které Arménie a Gruzie skýtají.
Katarína Šimová
