Naše cesta do Milána započala ve Vídni dne 10. ledna roku 2017. Jízda ve vlaku se nesla v duchu příjemných a poučných rozhovorů, spánku i her (např. někteří využili vydatné sněhové nadílky a nenechali si ujít koulovačku na nádraží v Salcburku). Po příjezdu do lombardské metropole jsme se ubytovali a následně jsme vyrazili „do terénu“.
První zastávkou bylo diecézní muzeum, v němž jsme shlédli předměty spojené se svatým Ambrožem – stříbrnou krabičku ze San Nazara (4. století) či tondo ze štuku znázorňující velkého milánského biskupa (10. století). Zlatým hřebem prvního dne byla návštěva baziliky Sant'Ambrogio, která uchovává několik jedinečných uměleckých památek, např. ambon vytvořený z raně křesťanského sarkofágu či ciborium postavené na počest korunovace Oty Velikého. Největší pozornost jsme ale věnovali tzv. zlatému oltáři z doby 1. poloviny 9. století. Už jen použitý materiál svědčí o tom, že se zde divák setkává s něčím vskutku mimořádným. Člověku se okamžitě vybaví analogie s archou úmluvy. Navíc jsme měli jedinečnou šanci tento klenot posázený drahými kameny a dekorovaný emailem obdivovat z bezprostřední blízkosti, což v minulosti byla výsada jen biskupů, kněží a králů! Kdyby se neblížil konec otevírací doby, myslím, že bychom před oltářem dokázali stát či obdivně klečet další hodiny.
Po společné večeři jsme se odebrali ke spánku, abychom byli čilí do dalšího dne, kdy naším cílem byla Monza. Ta je většině lidí známá dík svému autodromu. Ovšem
v uměleckohistorických kruzích se Monza těší zájmu hlavně kvůli dómské klenotnici. Ta uchovává unikátní soubor pozdně antických a raně středověkých památek.
Jsou tu ampulle ze Svaté země, slonovinové diptychy (např. diptych vojevůdce Stilicha) či drahokamy a perlami vykládané kříže a koruny. A taky jedna
slepice s kuřátky. Není to však obyčejný zástupce ptačí říše z řádu hrabavých! Slepice z Monzy je ze zlata a stříbra. Jedná se o dar papeže
Řehoře Velikého langobardské královně Theodolindě. Theodolinda je pro Monzu hvězdou první velikosti, a tak ještě na přelomu
Cestou zpět do Milána jsme ve vlaku královsky poobědvali a vyvolali tak příjemně údiv
Třetího dne nás čekala návštěva Castelsepria. Cesta z nádraží ke kostelíku s pověstnými nástěnnými malbami uběhla poměrně rychle, byť se nám do cesty stavěl sníh. Není divu, na obzoru jsme mohli spatřit zasněžené vrcholky Alp, které jistě každého milovníka přírody ohromí. Ale teprve výzdoba kostelíka v Castelsepriu nás dojala. Tolikrát jsme o těchto výjevech mluvili, a teď se s nimi setkáváme osobně! Vlak na zpáteční cestě do Milána se stal opět provizorní jídelnou, v níž jsme měli uspokojit svůj hlad. V Miláně nás ještě před odjezdem znovu přivítala bazilika Sant'Ambrogio, ale tentokrát byla v centru našeho zájmu mozaika v apsidě. Tak jsme se rozloučili s Milánem a spěchali jsme s kufry na vlak. Po drobných komplikacích (kolony aut v ulicích, běh po nádraží kvůli „časové tísni“, odjezd vlaku bez naší přítomnosti, nalezení náhradního vlaku) se nám podařilo dostat do Benátek, kde jsme měli cca 1 minutu na přestup. Naštěstí se plánovaný „výsadek“ vydařil, nejen díky dobré koordinaci, ale i kvůli tomu, že vlak, na který jsme přestupovali, se nějak zpozdil. Poté jsme již mohli nerušeně a v klidu spát! Dne 14. ledna jsme se vrátili do naší domoviny.
Jakub Kříž