ŘÍM

Jednoho lednového sobotního večera skupina studentů dějin umění opustila chlad bratislavského letiště, aby je přivítala o něco hřejivější náruč Říma. Pro některé z nás to byla první exkurze a chvilky nadšení střídalo horlivé studium referátů. Když jsme nočním městem doklopýtali do útulných pokojů Nepomucena, těšili jsme se na nový den a vzrušující zážitky.

Hned brzy ráno jsme se jim vydali vstříc. Poznávání středověkého Říma začalo u Konstantinova oblouku, demonstrace moci císaře, který stál na pomezí starého a nového náboženství – křesťanství.

Nedaleko, v bazilice Santi Cosma e Damiano, jsme mohli zblízka obdivovat všechny detaily mozaiky absidy a vítězného oblouku. Od vodních vlnek, přes vznášející se anděly v barevných obláčcích, ke zlatému Kristu, který sestupuje z nebe, sem dolů k nám. Uvědomili jsme si tu dvě důležité věci; jednak to, že fotografie zkresluje, a dále, jak moc spolu obraz, prostor a rituál – slova modlitby, souvisely, a jak na tehdejšího člověka silně působily. Den jsme završili společnou večeří, kterou by jistě nepohrdli ani hobiti.

Druhý den nás doslova oslnily mozaiky v kapli San Zenone, dovolily ponořit se do minulosti a představit si, jak lidé v průběhu rituálu v tomto prostoru prožívali hluboké duchovní zážitky. Všímali jsme si role světla, odlesku zlatých teser, jak se mění tváře mozaiky s použitím umělého osvětlení, a jak například ve tmě vystupují části bílé. Nad otázkou způsobu zobrazování Krista jsme rozjímali ještě i v bazilice Santa Pudenziana.

Po obědě naše cesta pokračovala do mauzolea Santa Constanza, kde nás naneštěstí zastihla tma. Poslední kroky pak směřovaly ke sv. Anežce za hradbami. Tento obraz světice vypovídá o zásadní změně vkusu, Anežka, jakoby ani nebyla tělem ženy, vznáší se nad námi ve své křehké kráse, vidíme zachycení její neposkvrněné duše. Loučíme se s dojemným osudem malé holčičky.

Ranní slunce následujícího dne nás vyprovázelo při stoupání na pahorek Aventin. Někdo se kochal výhledem na Řím, který se rozprostíral pod námi, někoho okouzlil pomerančový sad s plody spadanými pod kmeny, zrovna jako by si někdo dal tu práci je tam takto vyskládat. Od myšlenek na ochutnání nás odvedly dřevěné dveře sv. Sabiny, s nimiž jsme vstoupili do zajímavých úvah a výkladu o jejich zobrazeních a funkci.

V tomto dni jsme se setkali s prací Cavalliniho v bazilice Santa Cecilia in Trastevere. Tváře na jeho fresce Posledního soudu svou jemností barev a stínů vzbuzovaly pocit „jakoby je maloval vatou“.

Chodit po středověkých památkách Říma má v sobě nádech romantiky a tajemství, vstoupit z ulice do prostor chrámu je jako narazit v močálu na ostrůvek, na kterém se rozevírá květina. Takovým nevšedním „květem“ byl prostor baziliky San Stefano Rotondo. Dalším působivým vizuálním zážitkem byly i fresky kaple San Silvestro z poloviny třináctého století.

Bazilika San Clemente je názorným příkladem toho, jak se budovy v Římě vršily staletími jedna na druhou. Pod horním chrámem se totiž skrývá dolní, raně křesťanská bazilika. O další patro níž je pak chrám poraženého boha Mitry, nebývale zachovaný díky jeho zasypání.

Po prozkoumání záhadného prostoru Ipogeo di via Livena, jsme si v klidu poseděli u poslední kávy a pak už se hnali na letiště. Nebýt přímluvy ochotných bratrů bohoslovců, museli bychom si výlet prodloužit (není tajemstvím, že někteří z nás tak učinili). Loučit se s Římem totiž není lehké. Sblížit se s ním je příjemně snadné a jsem velice ráda, že jsme se mohli poznat i mezi sebou jako spolužáci. Snad by všichni souhlasili, že jsme prožili krásných pár dní a načerpali mnoho vědomostí. Některým z nás poblikává za zavřenými víčky třpyt a zlatých teser ještě dnes.