Tradiční pěší výprava za středověkými památkami tento rok započala ve francouzském Poitiers, kde symbolicky navázala na konec výpravy minulé. Oproti čtyřem předchozím pochodům se však vydala úplně novým směrem. Držela se pradávné poutnické trasy zvané Via Turonensis, pojmenované po městě Tours, kterým prochází. Tato severní větev svatojakubské poutní cesty vedoucí z Paříže až do Santiaga de Compostela vede hned několika zajímavými oblastmi centrální a západní Francie. Jelikož však na projití celé této cesty nebyl dostatek času, všeho všudy šestnáct dní, rozhodlo se, že se nevypravíme přímo z Paříže, kam se většina dopravila v brzkých ranních hodinách autobusem z Prahy, ale že se všichni setkáme až o něco dále, v Poitiers. Naše cesta tak vedla pouze přes dva nynější regiony, skrze Poitou-Charentes a dále na jih, do přímořské oblasti Akvitánie.

Na výpravu vedoucí rozlehlými venkovskými oblastmi zdobenými rozsáhlými a temnými lesy, úrodnými poli a zelenými loukami v alternaci s malými či většími vesničkami a městy se nakonec pěšky vypravilo pouze osm účastníků, což byl druhý nejnižší počet hned po prvním pochodu před čtyřmi lety. K tradičním účastníkům, Ivanovi a Karolíně Foletti, se v letošním roce přidali již zkušení poutníci – Sabina, Favorit, Pavla a Tereza a také dva poutničtí nováčci – Leoš a Katarína, jediná zástupkyně Slovenska, jelikož poutnický „veterán“ Schallo se tento rok pochodu nezúčastnil.

Nadšení celé výpravy nezkalilo ani velmi parné počasí, které se velmi často blížilo tropickým teplotám, ani dlouhé úseky šlapané po rozpáleném asfaltu. I přes nejrůznější odřeniny, puchýře a částečné upečení ze sluníčka se každý den velmi časně ráno vstávalo a pokračovalo svižným tempem kupředu, přes horizonty k věžím a průčelím kostelů nebo opatství, viditelných již z velkých vzdáleností, těšíc se na nové objevy, neznámé středověké památky a také na místní gastronomii. Ta nám prostřednictvím výhradně místních produktů, uzrálých i čerstvých ovčích a kozích sýrů, uzenin, tapenád, zeleniny, chleba, paštik, ratatouille a vín nebo croissantů a pain au chocolat ke snídani zpříjemňovala každodenní namáhavou cestu.

Z výchozího Poitiers jsme se po prohlídce zdejší středověké katedrály a kostela vydali směrem k další významné zastávce na via Turonensis, městečku Lusignanu kam jsme došli druhý den odpoledne. Z tohoto místa pocházel také starobylý francouzský rod Lusignanů, který se mimo jiné účastnil i první křížové výpravy. Po odpočinku v blahodárných stínech místního parku, osvěžení nedalekým zdrojem vody a prohlédnutí místního kostela naše další cesta vedla směrem k Melle, kam jsme se částečně po svých a částečně stopem dostali další den v podvečer. Teploty v těchto dnech dosahovaly astronomických hodnot a tak bylo daleko zdravější přečkávat je ve stínech stromů a kostelů a putovat až v podvečer.

V Melle jsme za centrem města navštívili kostel Saint-Hilaire vybudovaný mezi jedenáctým a dvanáctým stoletím. Náš zájem vzbuzovaly především zdobené portály a hlavice, které se i přes silné poničení a restaurování z devatenáctého století podařilo parciálně zachovat, a dále dispozice a umístění celé stavby vzhledem k poutnické cestě, která zde procházela. Zapovídali jsme se zde s místní velmi milou a starou kostelnicí, která nám nejen doplnila vodu, ale také nabídla, že bychom mohli přespat u ní na zahradě. Tuto lákavou nabídku jsme bohužel museli odmítnout, neb bylo potřeba ujít před spaním ještě několik kilometrů. Osvěženi přestávkou a novými poznatky jsme se vydali lesními cestami a temným tunelem u řeky za město, kde jsme přespali na louce a nepřestávali obdivovat nádhernou noční oblohu. Další zastávkou nám bylo po dni a půl pochodování městečko Aulnay, kde jsme za centrem spočinuli ve stínu, na prastarém hřbitově plném symbolických sarkofágů u kostela Saint-Pierre d' Aulnay. Tato stavba je zajímavá nejen svými mohutnými rozměry, bohatými dekoracemi a monumentálním průčelím se třemi zdobenými portály, ale také svým zasvěcením svatému Petrovi, čímž naznačuje možnou inspiraci Římem. V neposlední řadě stojí za zmínku i její jižní portál a vnitřní sochařská výzdoba hlavic, která nese širokou biblickou i profánní naraci a mnoho lidských i monstrózních postav z bestiářů. S touto místní dominantou jsme se rozloučili v podvečerních hodinách a vyrazili přes pláně a kolem polí plných slunečnic do města Saintes, jehož věže se nám po dvou a půl dnech cesty ukázaly v dopoledním slunci. Okamžitě jsme navštívili rajský dvůr při katedrále Saint-Pierre, z většiny přestavěné v patnáctém století, kde jsme spočinuli. Během čekání na skupinu, která šla pro oběd, nás oslovili kolemjdoucí návštěvníci, kteří nás okamžitě zvali k přespání k sobě domů. Bohužel bydleli ale úplně mimo naší cestu. Není však od věci poznamenat, že jsme nebyli až zas tak nápadní, protože nás o něco později v rajském dvoře omylem zamkli. V Saintes našemu studiu neunikl ženský klášter s kostelem Sainte-Marie s velmi pozoruhodným členěním vnitřního prostoru a průčelím zdobeným třemi portály s roztodivnou ikonografií. Nejzajímavější však byla krypta, dispozice polo-podzemního kostela, pod bazilikou Saint-Eutrope, jehož silnou přestavbu z devatenáctého století přežilo v horním chrámu jen několik hlavic, které ovšem svou kvalitou přesahovaly mnohé, co jsme doposud viděli.

Následující putování po svých, alternované stopováním a vlakovou dopravou, nás zavedlo nejprve do Pons, kde se mimo jiné nachází pradávné poutnické centrum a kostel Saint-Vivien se středověkou fasádou. Po noci ve strništi za městem jsme pokračovali dále na jih, do městečka Saint-Émilion obklopeného vinicemi na vrcholu vysokého kopce, které je plné těch nejdražších obchodů s vínem, hotelů a turistických radovánek s cenami, jaké si až pomalu nelze představit. Po večeři na vyhlídce nad městem jsme přespali ve vinohradu blízko centra a ráno v historickém centru navštívili katedrálu i podzemní „jeskynní“ kostel, vytesaný ve skále, kam nás tajně, před otvírací dobou, pustil moc milý místní správce. Ještě týž den jsme se přesunuli do vzdáleného bývalého opatství La Sauve-Majeure, kde jsme po noci strávené za klášterními zdmi u vinohradu a po vydatné snídani v místní cukrárně věnovali odpoledne důkladné prohlídce nejen kostela Saint-Pierre se zachovanými freskami ze třináctého století, ale i celého opatství, včetně jeho věže a veškeré dochované sochařské výzdoby a architektonických a sochařských zbytků.

La Sauve nám poskytlo také dobrý výchozí bod pro stopování do nedalekého Bordeaux, odkud jsme dále jeli vlakem do vzdáleného Dax. V podvečerních hodinách jsme zde obdivovali sochařskou výzdobu a narativní biblické plakety zadní fasády kostela Saint-Paul de Saint-Paul-lès-Dax, které jsou datovány převážně na přelom jedenáctého a dvanáctého století. Uvnitř katedrály Notre-Dame de Dax, kam nás pustili velmi milé staré dámy již po jejím večerním uzavření, se nám ve světle reflektorů zjevil obrovský portál z přelomu třináctého a čtrnáctého století, který sem byl druhotně přenesen po požáru stavby, nesoucí bohatou sochařskou výzdobu na téma Posledního soudu. Jelikož jsme se v Dax zdrželi až do noci a byli příliš unavení na to, abychom byli schopní absolvovat několik kilometrů za město a najít si místo ke spánku, staré dámy z kostela a pan farář nás ubytovali v jedné z tříd církevního klubu. Po posnídání nadýchaného croissantu ze slaného másla naše kroky vedly přes vesnici Cagnote se zbytky opatství ze třináctého století a přestavěného v devatenáctém století směrem k opatství La Sorde. Tam na nás čekala Pavlínka s Leošem, neboť museli ze zdravotních důvodů použít k přesunu autostop. Určitě bychom se šťastně shledali, kdyby nebylo podivného značení turistické a poutnické cesty, které nás místo přímo k opatství vedlo okružní trasou přes veškeré okolní lesy, vesnice a louky. Přesto, že krajina byla opravdu nádherná a viděli jsme mnohá úžasná zákoutí, blížící se tma a celková únava a vyčerpanost z pochodování na rozpáleném asfaltu nás nutila od srdce proklínat tvůrce trasy. S našimi stopaři bychom se nakonec nebyli ani shledali, kdybychom neprocházeli skrz jednu malou vesničku, kde zrovna místní obyvatelé oslavovali finále místního turnaje v pétanque. Nejenže nám poradili kudy dále a že cesta do La Sorde je na dalších šest kilometrů, ale také nám navrhli, že bychom měli zůstat a vyspat se na obecní louce. Starosta sedící přes stůl to okamžitě schválil. Byli navíc tak přehodní, že nastartovali auto a přivezli k nám naše dva stopaře.

Tím ovšem dobrodružství tohoto večera neskončilo. Když jsme konečně všichni usnuli, přestože nedaleko nás neustále korzoval kolem svého auta na parkovišti jakýsi kuřák, přišli k němu lidé, kteří tam také parkovali. Protože nevěděli, kdo jsme, tak po krátkém rozhovoru s panem kuřákem, který také nevěděl, usoudili, že jsme běženci z Rumunska a že by měli zavolat policii. K tomu kuřák pouze dodal, že jestli volají policii, on odjíždí a zmizel. Jelikož i přes tento znepokojivý rozhovor jsme usoudili, že nikdo určitě nepřijede, někteří z nás se doslova vyděsili, když asi o hodinu později přijela policejní hlídka. Poté co z auta vyskočili dva strážníci s otázkou, „Kdo jste, jste Rumuni?“ a pan docent Foletti vyskočil se spacáku se slovy: „Ne, já jsem profesor ze Švýcarska a toto jsou moji studenti“, zabouchla za sebou místní police bez jakýchkoli dalších otázek dveře auta a byla pryč.

Opatství Saint-Jean de Sorde z jedenáctého století jsme navštívili další den ráno a po té vyrazili směrem k poslední zastávce naší cesty, do města Bayonne. Jeho centrum leží asi necelých sedm kilometrů od pobřeží oceánu, kam jsme doputovali po dvou dnech cesty kolem řeky L’Adour a skrz lesy, které ji obklopují. Spali jsme opět kde se dalo, včetně zahradního přístřešku u velmi hodného staršího francouzského páru nebo v zatravněném zákoutí za radnicí v městečku Lahonce. Poslední den naší výpravy jsme strávili v historickém centru Bayonnu, jehož středem protéká L’Adour, kde jsme navštívili katedrálu, jejíž věže jsou místní dominantou. Bohužel i její vzhled byl silně zasažen přestavbami v devatenáctém století, čímž jsme byli zklamáni. Po vydatném odpočinku v Bayonne, napsání pohledů rodinám a přátelům a rozloučení s manželi Foletti, kteří se vraceli po své vlastní ose, se naše malé společenství dopravilo vlakem TGV do Paříže, odkud jsme opět autobusem šťastně a bez úhony doputovali domů.